Pole plná diamantů

„Diamant,“ řekl starý kněz, „je ztuhlá kapka slunečního světla.“ To je doslova a vědecky pravda: diamant je skutečná usazenina uhlíku ze Slunce. Starý kněz řekl Alímu Hafedovi, že kdyby měl jediný diamant velikosti svého palce, mohl by si koupit celý kraj, a kdyby měl důl na diamanty, mohl by díky vlivu svého velkého bohatství posadit své děti na trůny.

Alí Hafed vyslechl všechno o diamantech, o tom, kolik stojí, a ulehl té noci do postele jako chudý muž. Nic neztratil, ale byl chudý, protože byl nespokojený, a nespokojený, protože se bál, že je chudý. Řekl: „Chci důl na diamanty,“ a probděl celou noc.

Hned za ranního kuropění vyhledal kněze. Z vlastní zkušenosti vím, že kněz bývá velmi mrzutý, když ho někdo časně ráno vzbudí, a když Alí Hafed toho starého kněze vytřásl z jeho snů, řekl mu:

„Řekneš mi, kde najdu diamanty?“

„Diamanty! K čemu potřebuješ diamanty?“ „Chci být nesmírně bohatý.“ „Tak tedy jdi a najdi je. To je všechno, co musíš udělat: jdi a najdi je, a pak je máš.“ „Ale nevím, kam jít.“ „Když najdeš řeku, která teče bílým pískem mezi vysokými horami, v tom bílém písku najdeš diamanty vždycky.“ „Nevěřím, že taková řeka existuje.“ „Ale ano, je jich spousta. Stačí jít a najít je, a pak je máš.“ Alí Hafed řekl: „Půjdu.“

Prodal tedy svůj statek, sebral své peníze, nechal rodinu v péči souseda a vydal se hledat diamanty. Své hledání zahájil, velmi správně, jak se mi zdá, u Měsíčních hor. Potom se vydal do Palestiny, pak bloudil dál po Evropě, a když byly všechny jeho peníze utracené a on byl v hadrech, v bídě a chudobě, stanul na břehu zálivu u Barcelony ve Španělsku, právě když se mezi Héraklovými sloupy přivalila obrovská přílivová vlna. A ten ubohý, utrápený, trpící, umírající muž nedokázal odolat strašlivému pokušení vrhnout se do přicházejícího příboje; klesl pod jeho pěnící hřeben a už se v tomto životě nikdy nevynořil.

Když mi starý průvodce vyprávěl tento nesmírně smutný příběh, zastavil velblouda, na kterém jsem jel, a odešel napravit zavazadla, která se sesouvala z druhého velblouda. Zatímco byl pryč, měl jsem příležitost si jeho příběh promyslet. Pamatuji si, že jsem si říkal: „Proč si ten příběh šetřil pro své ‚zvláštní přátele‘?“ Zdálo se, že nemá začátek, prostředek ani konec, že v něm vlastně nic není. Byl to vůbec první příběh, jaký jsem v životě slyšel a jaký jsem kdy četl, ve kterém byl hrdina zabit hned v první kapitole. Měl jsem jen jednu kapitolu toho příběhu a hrdina byl mrtvý.

Když se průvodce vrátil a znovu uchopil uzdu mého velblouda, pokračoval v příběhu hned druhou kapitolou, jako by nikdy nebylo žádné přerušení. Muž, který koupil statek Alího Hafeda, jednoho dne zavedl svého velblouda do zahrady napít se, a když velbloud ponořil nozdry do mělké vody zahradního potoka, nástupce Alího Hafeda si všiml zvláštního záblesku světla z bílého písku toho potoka. Vytáhl černý kámen, který měl uprostřed oko světla odrážející všechny barvy duhy. Odnesl oblázek do domu, položil ho na krbovou římsu nad ohništěm a docela na něj zapomněl.

O několik dní později přišel ten samý starý kněz navštívit nástupce Alího Hafeda, a sotva otevřel dveře salonu, spatřil na římse ten záblesk světla, přispěchal k němu a vykřikl: „Tady je diamant! Vrátil se Alí Hafed?“ „Ale ne, Alí Hafed se nevrátil, a tohle není diamant. To není nic než kámen, který jsme našli tady venku, přímo v naší zahradě.“ „Ale já ti říkám,“ řekl kněz, „že diamant poznám, když ho vidím. Vím jistě, že tohle je diamant.“

Pak společně vyběhli do té staré zahrady, rozryli prsty bílý písek, a hle, vynořily se další drahokamy, krásnější a cennější než ten první. „Tak,“ řekl mi průvodce, „a je to, přátelé, historicky pravda, byl objeven diamantový důl v Golkondě, nejnádhernější diamantový důl v celých dějinách lidstva, který předčil i samotný Kimberley. Z toho dolu pocházejí Koh-i-noor a Orlov z korunních klenotů Anglie a Ruska, největší na světě.“

Když mi starý arabský průvodce dovyprávěl druhou kapitolu svého příběhu, znovu si sundal turecký čepec a zatočil jím ve vzduchu, aby upoutal mou pozornost k ponaučení. Ti arabští průvodci mají ke svým příběhům ponaučení, i když nejsou vždycky ponaučující. Když čepcem mával, řekl mi: „Kdyby byl Alí Hafed zůstal doma a kopal ve vlastním sklepě, nebo pod svými pšeničnými poli, nebo ve své zahradě, místo bídy, hladu a sebevraždy v cizí zemi by měl ‚pole plná diamantů‘. Na každém akru toho starého statku, ba při každém zabodnutí rýče se později objevovaly drahokamy, které od té doby zdobí koruny panovníků.“

Když ke svému příběhu připojil ponaučení, pochopil jsem, proč si ho šetřil pro „své zvláštní přátele“. Ale neřekl jsem mu, že to chápu. Byl to typický lstivý starý Arab: kličkoval kolem věci jako advokát, aby řekl nepřímo to, co si netroufl říct přímo, totiž že „podle jeho soukromého názoru by se jistý mladý muž, který právě pluje po řece Tigris, měl raději vrátit domů do Ameriky“. Neřekl jsem mu, že to vidím, ale řekl jsem mu, že mi jeho příběh připomíná jiný, a vyprávěl jsem mu ho rychle, a myslím, že ho povím i vám.