Jak žít naplno 24 hodin denně

Jsem ochoten tomu věřit. Věřím tomu. Vím to. Vždycky jsem to věděl. V Londýně i na venkově mi bylo souzeno strávit dlouhá léta na podřízených místech v obchodě; a neušlo mi, že jistý podíl mých vrstevníků měl k povinnostem skutečnou vášeň a že při nich opravdu žili v plné míře, jaké byli schopni. Zůstávám však přesvědčen, že tito šťastní lidé – šťastnější možná, než tušili – netvořili a netvoří většinu ani nic, co by se většině blížilo. Zůstávám přesvědčen, že většina slušných, průměrných, svědomitých obchodníků – lidí s ambicemi a ideály – se zpravidla nevrací domů večer opravdu unavena. Zůstávám přesvědčen, že vkládají do výdělečné práce ne co nejvíc ze sebe, ale co nejméně, co svědomitě lze, a že je jejich povolání spíš nudí, než zajímá.

Přesto uznávám, že menšina je dost významná, aby si zasloužila pozornost, a že jsem ji neměl tak úplně přehlížet, jak jsem to udělal. Celý problém pracovité menšiny vyjádřil jeden z mých dopisovatelů jedinou hovorovou větou. Napsal: „Toužím stejně jako kdokoli jiný udělat něco, čím bych ‚překročil svůj program‘, ale dovolte, abych vám řekl, že když přijdu domů v půl sedmé večer, nejsem zdaleka tak svěží, jak si, zdá se, představujete.“

Musím teď upozornit, že případ menšiny, která se do denního zaměstnání vrhá s vášní a chutí, je nekonečně méně politováníhodný než případ většiny, která svým úředním dnem prochází bez nadšení a bez síly. Ti první potřebují radu, „jak žít“, méně. Alespoň v úředním dni, řekněme osmihodinovém, opravdu žijí; jejich motory dávají plný udávaný výkon. Dalších osm pracovních hodin jejich dne může být špatně uspořádáno nebo i promrháno; ale je méně zhoubné promarnit osm hodin denně než šestnáct; lepší je trochu žít než nežít vůbec. Skutečná tragédie je tragédie člověka, který se nepřiměje k úsilí ani v kanceláři, ani mimo ni, a tomuto člověku je kniha určena především. „Jenže,“ řekne ten druhý, šťastnější, „ačkoli je můj běžný program větší než jeho, chci svůj program překročit taky! Trochu žiju; chci žít víc. Ale doopravdy nezvládnu ještě jeden den práce navíc po svém úředním dni.“

Pravda je, že já, autor, jsem měl předvídat, že nejsilněji oslovím ty, kdo už o existenci zájem mají. Je to vždycky ten, kdo ochutnal život, kdo od něj žádá víc. A vždycky je nejtěžší probudit toho, kdo z postele nevstává vůbec.

Nuže, vy z menšiny, předpokládejme, že intenzita vašeho každodenního výdělku vám nedovolí uskutečnit docela všechny rady na následujících stránkách. Některé z nich ale mohou platit. Připouštím, že nebudete moci využít čas strávený cestou domů večer; avšak rada ohledně cesty do kanceláře ráno je pro vás stejně proveditelná jako pro kohokoli jiného. A ten týdenní úsek čtyřiačtyřiceti hodin od soboty do pondělí je váš stejně jako toho druhého, i když drobné nahromadění únavy vám možná nedovolí využít na něj všechny své koňské síly. Zbývá tedy důležitá část – tři nebo více večerů v týdnu. Řeknete mi na rovinu, že jste příliš unaveni, abyste večer dělali cokoli mimo svůj program. Na to vám na rovinu odpovídám, že pokud vás obyčejná denní práce tak vyčerpává, je rovnováha vašeho života špatná a je třeba ji upravit. Schopnosti člověka nemají být vyčerpány obyčejnou denní prací. Co tedy dělat?

Nabízí se obejít váš zápal pro obyčejnou denní práci lstí. Použijte své motory na něco nad rámec programu dřív, a ne až potom, co jste je použili na samotný program. Stručně: vstávejte ráno dřív. Řeknete, že to nejde. Řeknete, že je pro vás nemožné chodit večer dřív spát – že by se tím rozhodil celý dům. Nemyslím si, že je docela nemožné chodit večer dřív spát. Myslím, že když budete vytrvale vstávat dřív a následkem toho bude nedostatek spánku, brzy najdete způsob, jak chodit dřív spát. Ale můj dojem je, že následkem dřívějšího vstávání nedostatek spánku nebude. Můj dojem, který každým rokem sílí, je, že spánek je zčásti věcí zvyku – a ochablosti. Jsem přesvědčen, že většina lidí spí tak dlouho, protože si nevědí rady s žádnou jinou zábavou. Kolik spánku si asi denně dopřeje ten silný, zdravý muž, který denně hřmotí vaší ulicí v čele povozu firmy Carter Paterson? Konzultoval jsem tento bod s lékařem. Je to lékař, který čtyřiadvacet let vede velkou praxi v rozlehlém, vzkvétajícím předměstí Londýna, obývaném přesně takovými lidmi, jako jsme vy a já. Je to stručný muž a jeho odpověď byla stručná:

„Většina lidí se prospí do tuposti.“

Pokračoval názorem, že devět mužů z deseti by mělo lepší zdraví a víc radosti ze života, kdyby trávili méně času v posteli.

Jiní lékaři tento soud potvrdili; ten se ovšem netýká rostoucí mládeže.

Vstávejte o hodinu, o hodinu a půl, nebo dokonce o dvě hodiny dřív; a – musíte-li – choďte dřív spát, když to jde. Pokud jde o překračování programu, vykonáte za jednu ranní hodinu stejně jako za dvě večerní. „Jenže,“ řeknete, „nemohl bych začít bez jídla a bez služebných.“ Ale, milý pane, přece v době, kdy se dá koupit výborný lihový vařič, včetně hrnce, za méně než šilink, nedovolíte, aby vaše nejvyšší blaho záviselo na nejisté okamžité součinnosti bližního! Poučte svého bližního, ať už je to kterákoli z žen, večer. Řekněte jí, ať připraví tác na vhodné místo už přes noc. Na tácu dvě sušenky, šálek s podšálkem, krabičku zápalek a lihový vařič; na vařiči hrnec; na hrnci poklici – ale obrácenou dnem vzhůru; na obrácené poklici malou konvičku s nepatrným množstvím čajových lístků. Pak už jen škrtnete sirkou – to je všechno. Za tři minuty voda vře a vy ji nalijete do konvičky, která je už teplá. Za další tři minuty je čaj vylouhovaný. Při pití čaje můžete zahájit svůj den. Tyto podrobnosti se mohou hlupákům zdát malicherné, ale přemýšlivým malicherné nepřipadnou. Správné, moudré vyvážení celého života může záviset na proveditelnosti šálku čaje v nezvyklou hodinu.