Příručka stoika (Enchiridion)

Kapitola druhá.

Pamatuj, že touha v sobě nese naději, že dosáhneš toho, po čem toužíš, a odpor nese naději, že tě nepotká to, čemu se chceš vyhnout. Kdo svou touhu nenaplní, je nešťastný, a kdo narazí na to, čemu se chtěl vyhnout, je ubohý. Budeš-li se tedy vyhýbat jen tomu, co je proti přirozenosti a zároveň v tvé moci, nenarazíš na nic, čemu by ses chtěl vyhnout. Budeš-li se ale snažit vyhnout nemoci, smrti nebo chudobě, budeš ubohý. Odejmi tedy odpor všemu, co není v naší moci, a přenes ho na to, co je proti přirozenosti a v naší moci. Touhu však prozatím zcela zruš. Neboť budeš-li toužit po něčem, co není v naší moci, musíš být nešťastný; z toho, po čem by v naší moci bylo dobré toužit, ti zatím nic není na dosah. Používej jen úsilí směřovat k věci a ustupovat od ní, a i to jen zlehka, s výhradami a s uvolněním.

Kapitola třetí.

Při všem, co těší duši, co slouží k užitku nebo co milujeme, nezapomeň k tomu připojit, jaká je podstata té věci, počínaje tou nejmenší. Miluješ-li hliněný hrnec, řekni si, že je to hliněný hrnec, který miluješ. Až se rozbije, nebudeš rozrušen. Líbáš-li své dítě nebo svou ženu, řekni si, že líbáš člověka. Až ti žena nebo dítě zemře, nebudeš rozrušen.

Kapitola čtvrtá.

Když se chystáš k nějakému jednání, připomeň si, o jaké jednání jde. Chceš-li jít do lázní, představ si, co se v lázních děje: jedni cákají vodou, druzí se strkají, jiní se hanobí a někteří kradou. A tak se do věci pustíš bezpečněji, řekneš-li si: „Teď se chci vykoupat a zároveň si zachovat vůli v souladu s přirozeností.“ A tak jednej při každém činu. Kdyby ti pak něco v koupání zabránilo, měj tuto myšlenku po ruce: „Nechtěl jsem jen tohle, chtěl jsem také zachovat svou vůli v souladu s přirozeností; a to neudržím, budu-li se zlobit na to, co se stalo.“

Kapitola pátá.

Lidi neznepokojují věci, které se dějí, ale mínění o těch věcech. Například smrt není nic hrozného, jinak by se tak zdála i Sókratovi. Hrozné je mínění o smrti, že je hrozná. Když nám tedy něco brání, když jsme rozrušeni nebo zarmouceni, nikdy neviňme druhé, ale sami sebe, to jest svá mínění. Vinit druhé za své vlastní neštěstí je věc nepoučeného člověka. Vinit sebe je věc toho, kdo se začal poučovat. A kdo je poučen docela, ten neviní ani druhého, ani sebe.